"Miss your touch.."

18. listopadu 2011 v 2:06 | Joshua |  Prázdnota
Stýská se mi.. vlastně ani nevím po čem konkrétně.. asi se pár lidí bude divit, proč to píšu sem, když na podobný vykecávky mám jinej blog.. který byl ale bohužel objeven nesprávnou osobou, takže se Josh i se svými dojáčky postupně přesouvá sem..



Takže čím začít.. třeba tím, že už nějak nedávám roli "rozumná nezávislá studentka" - spíš se cítím jako nezávisle závislá troska.. -.- Uvedu pár příkladů - a ano - i hubnutí bude mezi nimi.

Dám si za cíl, že si konečně přečtu jednu knížku, co jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Přečtu 2, 3 kapitoly. Pak jdu do školy a odcházím s hlavou, přehuštěnou informacema o aktivech, pasivech a ekonomické krizi kdesi v Tramtárii - na knížku už v žádné hemisféře nezbyde místo a skončí tam, kde skončilo desítek rozečtených knížek před ní - ve skříni se všim možnym (i nemožnym) - ale ok, říkejme jí knihovna.

Když informace ze školy pomalu vyšumí (většinou po návštěve místního podniku, kde se nealkoholického nápoje po desáté hodině nedočkáte) a já teda teoreticky ši prakticky můžu pokračovat v četbě - prostě se k tomu už nevrátím a nebo zoufale začnu číst něco jinýho. Ale proč? Proč žádnou věc nedotáhnu to konce? Knížka je vlastně jen malicherný příklad. Když se teda znova vrátim ke škole, je to úplně to samý. Začne další školní rok. Prvních pár měsíců nosím sešity i učebnice. Potom jen sešity. Postupem času se spokojím s jedním sešitem na všechno a že skoro ze čtyř předmětů propadám, mě nezajímá. A jak vypadá konec školního roku si jistě umíte představit.. a tak to jde pořád dál. Bohužel školu nemůžu vyměnit jako knížku a o to horší se přízpůsobení se ve vyšších ročnících..

Nerozumím už ničemu.. a abych nějak objasnila název článku - je tomu už 4 noc, co se mi zdá sen. Pokaždý jiný, z jiného místa, času, situace, s jinými lidmy - i když ne tak docela.. v každém tom snu je on.. Připadá mi, jako bych už začínala pomalu bláznit.. Snažím se na něj nemyslet - vypudit veškeré myšlenky jeho se týkající, i když občas se nedá vyhnout konverzaci, ve které se vyskytuje, když se bavíme se stejnou skupinou lidí.. Ale tak proč? Proč?! Vždyť mi akorát ublížil, udělal ze mě ať už z nebo proti své vůli pejska, kterej přiběhne, kdy si pán pískne. A já byla tak slepá a naivní - co jsem si krucinál myslela, když jsme spolu šli k němu do auta? Že to třeba zítra bude jinak? Že mi sám od sebe napíše? Že mě bude mít rád? Ne.. byla a jsem pro něj jen kus hadru.. a to bolí..

Už jen ty vzpomínky mě ničí.. Nemůžu projít kolem školy, abych si nevzpomněla na tu noc, co mě šel doprovodit domů - bohužel opět jen s jediným úmyslem a já ho tehdy odbila. Urazil se a bez rozloučení šel domu.. a já přišla domu a brečela jak malá holka.. a ten večer jsem vlastně poprvé udělala správný rozhodnutí..

Ježiš tolik mi chybí jeho objetí.. vůně.. jeho krásný hnědý oči - i když snad nikdy nezapomenu na ten bezcitnej pohled, co po mě vrhl tehdy v létě.. tak moc bych se s ním chtěla zase jenom držet za ruku.. když nad tím tak přemýšlím - teď už sice nepůsobim jako ta "hloupá kráva co hned přiběhne".. ale jsem takhle šťastná..? Když jsem byla s ním - třeba jen pár minut - to co jsem cítila rozhodně nebyla prázdnota a beznaděj..


Tenhle článek už je sám o sobě megadlouhej - asi nejdelší, co jsem za poslední rok spáchala (díkybohu za automatické ukládání), tak proč by nemohl být ještě delší, žejo. Jinak jestli si dočetl/a až sem, smekám. Občas ty svoje "mozkozvratky" sama nestíhám..

Teď odbočím. Přeci jen to má názvem blíž k pro-ana blogu než "page-of-one-sad-emo-girl", ne? :-) Nevím, jak u vás, holky, ale u mě prvním impulsem se sebou něco dělat, bylo právě druhé pohlaví. Vždyť já už ani nechtěla nikam chodit. Jsem spíš koncertovej typ a tam už se to "v kotli" ztratí, jestli máš o 15 kilo víc nebo míň, hehe. Jenže pak mě pár známejch vytáhlo na něco, čemu se v běžném hovoru říká diskotéka. Hudba fajn - electrem nikdy nepohrdnu - ale ty záplavy krásnejch (čti krásně hubenejch) holek všude kolem, mě dostávaly na dno, až jsem musela prchnout se sklopenou hlavou a rukama v kapsách na WC.. byla mi tak trapně.. tak moc jsem se sama za sebe styděla, že jsem přes ty 2 roky tak nakynula a nevěnovala jsem tomu nejmenší pozornost.. Když jsem se konečně vrátila zpátky, v hlavě už jsem měla tu věc.. je to jako nádor, paranoia.. Všichni se na tebe dívají a se zhnusenou tváří odvrací pohledy, jak si nechutně tlustá. Ano, přesně to jsi. Tlustý, líný prase. Tak se sebou něco dělej sakra!

Pak přišlo několik záchvatů hladovek prokládaných zvracením.. výsledky nebyly valný, ale byla jsem ráda za každou další dírku na pásku. Bohužel to pořád lítalo nahoru dolu a já začla bejt víc a víc nervově v p*deli.. v hlavě jsem měla jenom jídlo.. začla jsem strašně kouřit - a to vlastně praktikuju do dnes. Po cigaretě mě prostě přejde chuť k jídlu. Dokonce jsem si kdysi objednala jeden prostředek na hubnutí. Šlo o to 3x denně spolknout jakousi piluly a vypít 3 nechutný instantní drinky. A když říkám nechutný, myslim tím opravdu nechutný.. už druhej den večer jsem měla tak rozházenej žaludek, že zbytek balení letěl do koše.. Taky jsem začla bejt častěji nemocná a tak nějak bez nálady.. ztratil se zájem o hudbu, o koncerty, vlastně o všechny koníčky, co jsem dřív měla.. přestala jsem dojíždět do Prahy a akorát tvrdla tady doma na vesnici a nevydařené hladovky jsem opět zalejvala v hospodě.. kde jsem mimo jiné poznala i jeho. No není to ironie?

Zavírají se mi oči - půjdu spát. Už jsem se vyžvanila dost myslim. Toho, kdo se dostane až sem, upřímně lituju - strávit takovej nával zbytečnejch informací dá asi zabrat. :-) Od zítřka se pokusím zase přidávat jídelníčky - alespoň zpětně po několika dnech, aby bylo vidět, že na to uplně nekašlu, hehe (kéž by to tak byla pravda).

"Není tu místo pro pokus, ale jen pro činy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama